Teskně hučí, srdce Skrččí, teskně hučí do noci.

Pouhé dva dny uběhli od jeho odjezdu a mě už se stýská. Je zvláštní lehnout si do prázdné postele, je zvláštní poslouchat to ticho. Nikdo vedle mě neoddychuje, jen lednice si občas povzdechne, topení ve starých trubkách zaťuká, občas se Ricci zdá nějaký sen a tak si zavískne.

Venku se zvednul vítr. Byl cítit sněhem. Nabalená v tlustý bundě jsem si vykračovala chráněná světlem lamp, chtě nechtě svědkem nočních hádek z okolních oken. Listí se zvedlo do vzduchu a Ricci zpozorněla. Znervózněla mě a tak jsem se otočila směrem domů.

Poslední vzpomínku si nechám pro sebe…a pro něj, až se vrátí.

Skrnda | 19. 11. 2008 St 22.28 | Reakce | 0 komentářů

Cesta zpátky přes Litoměřice a Terezín

Vstávali jsme opravdu brzo a dobře odpočatí, takže jsme sbalili věci, nasnídali se a vyrazili na cestu domů. Měli jsme v plánu se zastavit v Litoměřicích, kde jsem se chtěla podívat na katedrálu sv. Štěpána a kde jsem chtěla najít hrob kardinála Štěpána Trochty. Další zastávkou měl bejt Terezín a pak už šupem domů…

Venku se přes noc pekelně ochladilo. Když jsme vyráželi ze Všemil, pršelo. Jakmile jsme ale projeli Děčínem, vysvitlo sluníčko a tak už to bylo až do Litoměřic. Zaparkovali jsme nedaleko náměstí a podle rady místního dědy jsme se vydali najít katedrálu sv. Štěpána, kterou jsme taky po chvilce úspěčně objevili. S hřbitovem už to bylo krapet těžký. Nevěděli jsme kudykam, nikde nikdo…bylo celkem brzo ráno…a tak jsme se vydali procházkou zpátky k autu. Byla děsná kosa a tak jsme uvítali vyhřátý sedačky a Ričák svůj pelíšek 

Pokračovali jsme do Terezína. Jen co jsme projeli opevněním, padnul na nás takovej zvláštní pocit. Nic příjemnýho. Dorazili jsme na parkoviště a vyrazili k Malý pevnosti. Nevim proč, ale nějak nás vůbec nenapadlo, že tam nesmí psi. Asi už jsme tak zblblí, že Ricci s námi cestuje všude, že nad tím tolik nepřemejšlíme. Vrátili jsme se teda k autu, uložili Ricci do pelíšku a vydali se přes hřbitov k Malý pevnosti.

Na moje přání jsme se pak vrátili k autu a pokračovali na cestě domů. Silnice byli prázdný, takže se jelo fajn a už ve dvě hodiny jsme stepovali před domečkem rodičů, který byli zatim na houbách v lese 

Skrnda | 17. 11. 2008 Po 21.27 | Akce, Reakce, Fotografie | 0 komentářů

Mariina skála

Nemohla jsem spát a tak jsem si brzo ráno vzala noťásek do postele a koukla na film Ďábel nosí Pradu. Byla jsem z něj dost v rozpacích. Tak nějak jsem asi čekala něco víc…? Pak už jsem se odvážila vylézt z postele a cinkat s nádobím v kuchyni. K snídani byli palačinky, ale umíchat těsto vydličkou, bylo teda dost náročný Nakonec se zadařilo…a taková palačinka s plátkovým sýrem a klobáskou je fakt něco úžasnýho.

Vyráželi jsme až k jedenácté, ale já myslim, že stejně nebylo kam spěchat. I předešlýho dne se počasí umoudřilo až k polednímu. A tak se nakonec i stalo. Takže zatímco jsme vycházeli za mrholení a husté mlhy, na vrcholu Mariiny skály bylo už fajn a když jsme popošli na Vylemínu tak už probleskovaly paprsky sluníčka.

Jinak vylézt na Mariinu vyhlídku je fakt masakr. Tolik schodů jsem viděla snad jen ve stopě Xapatanu Zdolali jsme to, ale já jsem měla co dělat, abych na každých deseti metrech nezanechala kousek svojí snídaně. Udělali jsme krátký okruh po červené a vrátili se zpátky po zelené do Jetřichovic odkud jsme vyrazili do Děčína. Tam jsme chvilku pobíhali kolem nádraží a hledali hospůdku, kde by nám naservírovali výbornej oběd do dvaceti minut, aby ho pak Vendy s Fábošem mohli do sebe hodit za pět minut a za dalších deset mohli doběhnout na vlak zpátky do Prahy. Prostě opět fofrakce 

No a my s Pepinou jsme se vrátili do Všemil, vlezli si do postele a…pustili si film Prostě relaxační dovolená…

Skrnda | 16. 11. 2008 Ne 21.04 | Akce, Reakce, Fotografie | 0 komentářů

Pravčická brána

Vstávali jsme časně, ale protože Vendy s Fábošem měli dorazit do Děčína až v 9:55, tak jsme se pěkně uvelebili v posteli, četli si, snídali a váleli se. Teda já se moc neválela, já dělala všem svačinku na cestu a všem proto, že jsem se bála, že Vendy s Fábošem nebudou mít nic k jídlu a všechno mi sní. Takhle hezky já na ně myslim V 9:52 jsme vyráželi ze Všemil a to už jsem nervózně trousila, že v 9:55 tam asi fakt nebudem. Pepino mě ujišťoval že jo a až po chvilce mu došlo, že nemáme ještě hodinku času, ale opět pěknýho skluza…

Přestože jsme v 10:05 dorazili do Děčína, trvalo nám ještě téměř dvacet minut než jsme objevili hlavní nádraží a před ním ty dva. Naložili jsme je a vyrazili podél Labe do Hřenska. Z Hřenska jsme původně chtěli pěšky vyrážet po červené na Pravčickou bránu, ale cestou jsme se rozhodli, že jako výchozí bod raději zvolíme Mezní louku. Jo jinak v Hřensku maj vietnamci fakt ale fakt hodně ptačích budek 

Vyrazili jsme po červené natěšení tím, že jsme na cestě sami. Po pár metrech se nám v zádech ozvalo funění příšeráků a tak jsme zvolili strategii ústupu, vylezli na nedalekou skálu a nechali příšeráky přejít. Pak už cesta probíhala podél skal v poklidu s nádherným výhledem na okolí. Jen jednou nás ještě v protisměru minula skupina asi dvaceti příšeráků. Jinak byl celkem klid. Sluníčko s náma jen tak laškovalo a zatím se schovávalo za mraky…

Když jsem byla malá, mohlo mi bejt tak sedm let, přišel nám domů pohled s obrázkem Pravčické brány. Že to byla Pravčická brána jsem tenkrát nevěděla a nevěděla jsem ani kde jí hledat. Jenom se mi vryl její obrázek do paměti a moc jsem toužila jí vidět na vlastní oči. Na ten obrázek jsem nezapoměla a časem jsem i zjistila kde jí hledat. Jen nebyl ten správnej čas…

A tak se úplnou náhodou stalo, že jsem se s ní konečně setkala. Byla jsem uchvácená…byl to prostě ten můj obrázek. A tak mám teď Pravčickou bránu asi stokrát vyfocenou Pepinovi jsem o svým přání nikdy neřekla. Nějak mě to ani nenapadlo. Ale jsem moc ráda, že to takhle pěkně vyšlo. Prej v létě jsou tam dálnice turistů a to mě by asi dost odradilo. Takhle jsem si pohled na Pravčickou bránu mohla v klidu vychutnat.

Usadili jsme se do Sokolí hnízda, objednali párek, klobásu a gulášovku, pili a klábosili. Kluci nějak chytli slinu a nechtěli se pustit půlitru a přestože jsme na ně s Vendy pouštěli hrůzu, tak se ho nepustili. Na zpáteční cestu nám tedy nezbývalo moc času, protože jsme věděli, že slunce zapadá v 16:11 a po tmě se nám nikde courat moc nechtělo. Přesto jsme se ještě mrkli k jeskyni Českých bratří a pak po žluté se vydali na zpáteční cestu. V polovině už jsme byli pěkně uťapaný a tak jsme na mapě zvolili Cikánský strom jako zkratku. A vyšlo to. Ve čtyři hodiny už jsme byli v domečku a kuchtili s Vendy k večeři špagety s podzimní omáčkou 

Pak nás pánové opustili, protože je slina ze Sokolího hnízda nepustila a vyrazili do nedaleké hospůdky a my jsme zatím s Vendy tančily se Stardance. Pro Vendy to musel bejt určitě velkej zážitek, protože se mnou sledovat televizi neni jen tak 

Další fajn den…

Skrnda | 15. 11. 2008 So 20.20 | Akce, Reakce, Fotografie | 0 komentářů

Českosaské Švýcarsko

Taková tak trochu fofrakce která se uskutečnila úplnou náhodou. Dostala jsem od Pepíčka za úkol najít mu ubytování za Prahou, aby se nemuseli vracet z montáže z Prahy zpátky do Budějc, když druhej den tam měli makat zas. A tak jsem hledala a hledala, no a najednou mi tam vyskočila reklama na Českosaský Švýcarsko a tak jsem se na chvilku nechala odlákat jinam a mrkla copak pěkného tam maj a vykoukla na mě hned takováhle pěkná roubenka.

Nechala jsem to plavat a jenom na ní Pepu upozornila. Druhej den mi volal Pepa z Prahy, že nás čeká další krušnej tejden, protože ho celej stráví v Praze a tak, že bysme si mohli to odloučení vynahradit a na víkend někam vyrazit. A že kdyby ta roubenka… A tak jsem vyplnila rezervaci na roubenku a netrvalo dlouho a ozvala se paní, že je obsazená, ale že mají hned vedle volný jeden domek. Slovo dalo zase slovo a šup, čtvrtek odpoledne a domek byl náš, voucher na cestě a my začali balit. Napsala jsem Vendy a Fábošovi smsku, že kdyby náhodou se chtěli stavit, že budem v Českosaským Švýcarsku. Normální lidi, by si poklepali na čelo, co že tak najednou, ale oni nééé…Vendy si přehodila jednu službu, přestože makat měla celej víkend, zavolala do domečku, domluvila ubytování a poslala smsku „Tak se uvidíme v sobotu ráno…“ 

Pátek odpoledne:
Málokdy se nám podaří vyrazit někam v plánovanou dobu. Vždycky nestíháme, vždycky máme skluz…tentokrát jsem se ale řádně připravila, ve čtvrtek sbalila věci, v pátek došla nakoupit jídlo a tradáááá, mohli jsme vyrazit.

Ve dvě hodiny jsme už byli na cestě z Budějc. Cesta probíhala v klidu, ale za Prahou už jsme se ocitli ve tmě a mlze…tak husté mlze, že by se nedala ani krájet a že jsme museli jet téměř krokem, za což ale mohla i ta kolona, ve které jsme ztratili nakonec hodinku času. V půl osmé jsme dorazili do vesničky Všemily uplně vyfluslí. Ubytovali jsme se, najedli a zalezli do postele…bylo třeba se na následující den pořádně vyspat 

Skrnda | 14. 11. 2008 Pá 19.20 | Akce, Reakce | 0 komentářů

Štěpán Trochta: svědek "T"

Jaroslav Novosad

Minulý týden jsem nebyla schopná napsat ani písmenko. Vyfotit fotku. Četla jsem Štěpána Trochtu a ať jsem se bránila sebevíc, výrazně mě to ovlivnilo. Pokaždé když jsem odložila knížku bylo mi strašně smutno a tak nějak těžko. Možná se stydím přiznat, že se mi chtělo i plakat. Plakat za všechny ty lidi…za tu dobu, ve které žili a museli žít. Obdivuju je. Jestliže Muklovský Vatikán jsem doporučovala přečíst pro jeho odlehčenou formu, nevím zda mám doporučit knihu o životě Štěpána Trochty. Je to moc těžké číst. Pepino mi to po pár dnech „zakázal“, protože viděl jak mi je a hlavně abych se zbavila svých myšlenek, který mě tížili v hlavě, předávala jsem je při každé příležitosti Pepovi a tak i jemu bylo těžko a prosil mě abych mu to už nevyprávěla. A tak jsem nevyprávěla a dávala si pozor, abych knížku nečetla před setkáním s Pepou, protože jsem věděla, že nedokážu odložit knížku a smát se na svět. Pepino včera odjel na dva dny do Prahy a tak jsem se pustila do čtení s tím, že se s tím poperu sama. No poprala… Před pěti minutama jsem jí odložila. V hlavě mě tíží spoustu myšlenek a já marně přemýšlím nad tim, kde ty lidi brali sílu žít. Kde ty lidi brali odvahu. Kde ty lidi brali lásku v tak nelidských časech. Kde to všechno bral Štěpán Trochta…

Ukázky z knihy:
Štěpán Trochta – Mauthausen
Štěpán Trochta – Internace

Jen pár vět z knihy, které mě zaujaly.

„Ani v Mauthausenu to nebylo tak zlé. Ty německé koncentráky se nedají srovnat s tím, co jsem vytrpěl od komunistů.“

„Kdo jsi tímto peklem bezmoci neprošel, buď tak soudný…a nesuď.“

Skrnda | 12. 11. 2008 St 19.44 | Literatura | 0 komentářů

Metrostop

Jen co přijdu z práce, lupnu sem nějakej textík k víkendu. Zatím jen tedy metrostop…

Tak texty přibyli níže a fotky jsou jako vždy ve fotoalbu 

Skrnda | 11. 11. 2008 Út 06.57 | Fotografie | 0 komentářů